Každé plemeno psů je tvořeno určitými populacemi, částečně nebo úplně od sebe chovně oddělenými. Takovouto populací je i populace jezevčíků v České republice.

Na populaci je třeba se dívat jako na soubor samčích a samičích jedinců, který z hlediska genetiky populací netvoří idealizovanou populaci o celkovém počtu jedinců (N) s vyrovnaným zastoupením jedinců obou pohlaví, nýbrž populaci s různým počtem samičích a samčích jedinců. Jednoduše řečeno, chovných fen je mnohem více, nežli chovných psů. V takovém případě je užitečné stanovit efektivní velikost populace (N_e) podle FALCONERA (1960):

Početně omezené populace jsou vystaveny dvěma nebezpečím, náhodnému genetickému driftu a zvýšení homozygotnosti (příbuzenská plemenitba).

Náhodný genetický drift je náhodné kolísání genových frekvencí ve sledu generací. Hlavní nebezpečí náhodného genetického driftu spočívá v tom, že může dojít k náhlé nekontrolované změně znaků a vlastností, která může změnit genotyp a tudíž i fenotyp zástupců dané populace.

Jednoduše řečeno: provádíme plemenitbu v uzavřené (resp. polouzavřené) populaci, při které se zaměřujeme na více znaků (především těch nežádoucích), zároveň však zjistíme, že nám náhle vzrůstá výskyt některého negativního znaku, na který jsme dříve nebrali zřetel. Čím je populace menší, tím může být nárůst zastoupení "postižených" jedinců rychlejší.

Stejným principem dochází i ke genetické diferenciaci mezi jednotlivými populacemi jezevčíků (např. značná odlišnost evropských a britských jezevčíků, ale i menší odlišnosti mezi jednotlivými zeměmi Evropy). Tato diferenciace může být zeslabena nebo zesílena selekcí, či záměrným připařováním jedinců. Náhodný genetický drift, tedy zvyšuje variabilitu mezi jednotlivými populacemi. Na druhé straně však dochází uvnitř jednotlivých populací k jevu opačnému, ke snížení variability. Tedy jevu, pro chovatele negativnímu, neboť snížení variability populace omezuje další vývoj plemene a může dojít až ke stagnaci.

Zvýšení homozygotnosti znamená, že se zvyšuje četnost homozygotů na úkor heterozygotů. Znamená to, že dochází ve větší či menší míře k příbuzenské plemenitbě, která může vyvolávat snížení životaschopnosti a plodnosti. Mladé populace jsou tedy ohroženy příbuzenskou plemenitbou, jejíž vliv může být eliminován cílevědomým sestavováním individuálních připařovacích plánů. V případě evidovaného chovu je nutné zajistit informovanost chovatelů a jejich úzkou vazbu na poradce chovu, kteří by měli na chov nahlížet především z hlediska populační genetiky.

Ve svých důsledcích vede náhodný genetický drift i zvýšení homozygotnosti ke snížení genetické variability v populaci, což znamená, že existuje nebezpečí ztráty určitých genů, které jsou typické a jedinečné pro danou populaci.

Znalost efektivní velikosti populace (N_e) je důležitá rovněž pro stanovení potenciální ztráty genetické variability. Ztráta genetické variability za jednu generaci je:

Současnou situaci v chovu jezevčíků si můžeme nastínit na počtech chovných psů a v chovu využitých fen v roce 2001. Záměrně uvádím "počet v chovu využitých fen", neboť skutečný počet chovných fen je obtížně zjistitelný a pro tento příklad také zbytečný. Zahrnuji tedy pouze feny, které byly v roce 2001 využity v chovu.

U chovných psů beru v úvahu dvě situace. První je případ, kdy do výpočtu zahrnu počet v chovu skutečně využitých psů:

	psů	fen	Ne	σ2Δq	σ2Δq %
JSDl	34	61	87,3263	0,00573	0,57257
JTDl	22	56	63,1795	0,00791	0,7914
JSDr	73	248	225,595	0,00222	0,22164
JTDr	15	58	47,6712	0,01049	1,04885
JSH	23	43	59,9394	0,00834	0,83418
JTH	10	23	27,8788	0,01793	1,79348

Druhá situace vychází z teoretického využití všech chovných psů v rámci populace:

	psů	fen	Ne	σ2Δq	σ2Δq %
JSDl	76	61	135,358	0,00369	0,36939
JTDl	48	56	103,385	0,00484	0,48363
JSDr	144	248	364,408	0,00137	0,13721
JTDr	42	58	97,44	0,00513	0,51314
JSH	62	43	101,562	0,00492	0,49231
JTH	13	23	33,2222	0,01505	1,50502

Z tabulek je patrné, že využití chovných psů není zdaleka optimální. V roce 2001 byla, z hlediska udržení variability populace, nejhorší situace v rázu trpasličích drsnosrstých jezevčíků, kde bylo využito pouze 36% psů z celkového počtu uchovněných. Velikost efektivní populace se tak snížila na 49% z teoreticky možné. Ztráta genové variability vzrostla z teoretických 0,51 % za generaci na 1,05% za generaci. Podobně nepříznivá byla v roce 2001 i situace v hladkosrstém standardním rázu. U trpasličích hladkosrstých jedinců došlo ke ztrátě 1,79 % za generaci. Zde je však nepříznivý jev vyvolán především jejich nízkým počtem, nikoliv nedostatečným využitím chovných psů.

Chovatelé by si měli uvědomit, že cílem chovu není pouze odchovávání výstavních šampiónů ve vlastní chovatelské stanici, ale také udržení variability celé populace. Nadměrné využívání určitých plemeníků v chovu možná může přinést vavříny konkrétnímu chovateli, ale populaci může jedině uškodit. Potomci psa, třeba i méně kvalitního, ale také méně využívaného, jsou chovatelsky mnohem cennější.

Nevyhýbejte se zahraničnímu krytí, i když s sebou nese také rizika. Potomci z takovéhoto krytí mohou přinést do chovu jezevčíků vítané oživení a zvýšení variability. Ale opět pozor na nadměrné využívání takových psů v chovu! To se týká především importů. V poslední době se často stává, že pes ze zahraničního spojení nebo pes import nakryje velkou část populace. Nejenom, že dochází opět ke ztrátě genů, ale také se zvyšuje nebezpečí, že se v populaci rozšíří případné vady, které i nejúžasnější šampion může přenášet, a které se mohou projevit ve chvíli, kdy po několika generacích dojde ke spojení jeho potomků. To se koneckonců týká i nadměrného využití psů z českého chovu.

Nerozumějte tomu, tak že vás chci odrazovat od zahraničního krytí a importů. Tak tomu vůbec není. Právě naopak! Každé zahraniční krytí a každé využití importovaného psa může naši populaci pozvednou, při špatném využití ji však může také potopit. Bohužel druhý případ je mnohem častější.

Optimální situace by samozřejmě nastala v případě, kdy by v chovu byli využíváni všichni chovní psi, každý stejným dílem. Samozřejmě, je to situace nereálná, ale pokusme se jí alespoň přiblížit.

Další možností zvýšení velikosti efektivní populace je využití standardních psů ke krytí trpasličích fen a naopak. FCI to umožňuje a většina zemí Evropy si takto rozšiřuje chovnou základnu a zvyšuje efektivnost chovatelské práce v populaci. Pochopitelně, že z takovéhoto spojení dvou velikostních rázů jsou štěňata ve vrhu méně vyrovnaná a mohou se v něm vyskytnout jak nadprůměrní, tak podprůměrní jedinci. V České republice k odmítnutí tohoto způsobu chovu přispívají i odlišné chovné podmínky pro standardní a malé rázy jezevčíků. Např. při rozšíření chovné populace na všechny velikostní rázy, by procento chudozubých jedinců u standardního rázu zákonitě vzrostlo. Spojení malých a standardních rázů má tedy svá pro i proti.

• FALCONER, D.S.: Introduction to quantitative genetics. Oliver and Boyd, Edinburgh and London, 1960
• JAKUBEC, V., ZÁLIŠ, N.:  Zdůvodnění minimálního počtu koní v genové rezervě "starokladrubský kůň" v národním hřebčíně Kladruby nad Labem. Hipologický věstník 2, 2000